18.7.1996 - 20.7.1996

Je 18. července 1996 něco kolem čtvrté hodiny odpoledne. Nastěhovali jsme se do autobusu zn. BOVA a vyrážíme na třítýdenní maraton směrem Albánie. Před sebou máme dlouhou cestu přes Rakousko a Itálii až do jihoitalského přístavu Brindisi.

Do Brindisi přijíždíme kolem 11. hodiny dopoledne 20. července. Máme na dvě hodiny rozchod. Prohlížíme si město, kupujeme sedmikilového melouna a ve 13 hodin všichni vyrážíme na pláž. Kolem 19. hodiny odjíždíme do přístavu a snažíme se najít loď Kpt. Alexandros, kterou máme odplout ve 21 hodin směr Řecko. V přístavu je hroznej zmatek. Všichni křičí, troubí a předbíhají, jojo ta Itálie. Po 20. hodině se nám konečně podaří nalodit i s autobusem. Ubytováváme se na horní otevřené palubě, pořádáme melounovou zabíjačku, proti mořské nemoci užíváme Napoleona, docela to pomáhá a hlavně se po něm dobře spí.

21.7.1996

Ráno vstáváme kolem šesté hodiny. Sluníčko krásně svítí. Proplouváme mezi Albánií a Korfu. Ve vlnách za lodí se prohání dva delfíni. V 10 hodin přistáváme v Řecku. Vyloďujeme se, ale bohužel nastávají komplikace. Několika lidem z naší skupiny celníci zabaví pasy. Nevíme proč se tak děje. Po půl hodině vyjednávání pasy dostáváme nazpět a vyrážíme směrem k hranicím s Albánií. Ještě si musíme poopravit čas, to znamená vrátíme ručičku o hodinu nazpět.

Asi 30 km před hranicemi se nám u benzínový pumpy definitivně rozbil autobus. To ta dovolená pěkně začíná. Řidiči volají do Tirany, aby nám z jedné cestovky poslali jiný autobus, ale přesto se snaží opravovat. My mezitím trávíme čas u baru, který je u benzínky a vede ho čarodějnice (opravdu tak vypadala), hrajeme na kytary, zpíváme, popíjíme. Seznamujeme se s místním starostou, který nám dovolí, jelikož se blíží večer, abychom přespali na jeho louce. Jdeme se tedy ubytovat. Vaříme večeři a rozbalujeme spacáky, stany nestavíme, jelikož jsme usoudili, že pršet nebude. Ale velká chyba. V noci kolem třetí hodiny se spustil velký slejvák, řidiči naštěstí byli tak hodní a pustili nás do autobusu, který se jim podařilo nějakým zázrakem opravit.

22.7.1996

Gjirokaster - město bílých střech

Gjirokaster

Stále prší, dojeli jsme na hranici. Nyní si začínáme konečně uvědomovat, kam to vlastně jedeme. Míjíme řeckou celnici, poslední telefonní budku a před námi je masivní železná brána s velikým sámkem a za ní se tísní shluk Albánců. Albánský celník požaduje za vstup do země 5 amerických dolarů na osobu, po chvíli smlouvání a několika plechovkách piva slevuje na 2 dolary. Projíždíme bránou. Vidíme v dálce první bunkry, budou jich ještě stovky. Hned za hranicemi je několik stánků s občerstvením, jsou vlastně na veliké skládce. Všude jsou hromady odpadků.

Přijíždíme do prvního města. Gjirokaster - město bílých střech. Město je na seznamu UNESCO, na kopci mu vévodí pevnost. Odmyslíme-li si všude přítomnou špínu, město má určitý půvab. Všude jsou samé mercedesy (kradené), pak že jsou chudáci.

Dále pokračujeme pěšky údolím řeky Vojies, míjíme stáda ovcí, krav, chcíplého smrdutého koně. Pár členů naší výpravy našlo nějaké červené bobule, v domnění, že jsou jedlé je ochutnali. Podle našeho biologa se snad jednalo o áron, donutili jsme tedy hodující, aby se vyzvraceli, naštěstí jim nic nebylo. Nevím, co bychom si zde počali.

Přespáváme v horách ve stanech, jeden člen spadl do strže, kde si roztrhl nohu. Bylo nutné přistoupit k chirurgickému zákroku na operačním stole alá sedačka v autobuse.

23.7.1996

Korcë - salon "Holivud"

Ráno vyjíždíme v 8 hodin. Po nějaké době o sobě nechává vědět opět autobus. Zase nějaká porucha. Vydáváme se tedy pěšky po silnici, nevím jak dlouho jdeme. Autobus nás pomalu nabírá cestou a jedem do města Korcë. Prohlížíme si památky, je zde francouzské lyceum, na rozdíl od jiných budov vypadá celkem zachovale. Z místní pošty se mi dokonce podařilo zavolat domů, stálo mě to 125 leků. Peníze jsme měnili u veksláků na ulicích , za 1 US dolar 110 leků. Někteří navštěvují muzeum místního rodáka - malíře. Naše skupinka potkala starého Albánce, který uměl česky. Studoval farmacii v Brně. (jak je ten svět malý). Zavedl nás ke svému známému do restaurace. Je tady moc hezky a útulno, objednáváme si víno, salátové mísy, rybu - Korana, hranolky. Za vše platíme 10 dolarů.

24.7.1996

Elbasan - mešita u sídliště

Přespali jsme na nějakém kopci. K ránu padla rosa, máme mokré spacáky. Jedeme k Ohridskému jezeru, kde sušíme bagáž a konečně po dlouhé době se můžeme vykoupat ve sladké vodě.

Dále pokračujeme do Elbasanu. Prý průmyslového města s hutěmi, železárnou, cementárnou. Při procházce prašnými uličkami nás pronásleduje smečka otrhaných a špinavých kluků ve věku 5-12 let. Neustále žebrají, chtějí se fotit, občas po nás házejí slupky od melounů. Památek zde moc nemají, stará pevnost, která je nic moc a stará mešita. Opět tedy končíme v restauraci. Poté pokračujeme směrem Tirana.

25.7.1996

Dnes v 9 hodin jsme konečně dorazili do hlavního města Albánie - Tiranë (Tirana) . Že to je hlavní město je opravdu znát. Široké ulice plné aut, chodníky, semafory, na hlavních třídách butiky s převážně italským zbožím, restaurace, bary atd. Zastavujeme nedaleko diplomatické čtvrti pár set metrů do hlavního - Skanderbegova náměstí. Ihned nakupujeme pohledy a posíláme je do rodné vlasti. Na náměstí se nachází palác národní historie, který nyní slouží jako muzeum, ale dříve to bylo komunistické sídlo. Nad vchodem v průčelí je velká mozaika s národně osvobozeneckým tématem. Dále zde stojí velká mešita, průvodce nás vyvedl po úzkých schodech až na vrchol minaretu na ochoz pro muezziny, je tu nádherný výhled na město.

Tiranë - nár. hrdina Skanderbeg	mešita Etem Bey

Dále se vydáváme k bývalému mauzoleu Envera Hodži, je to nejmodernější stavba v Tiraně, nyní je zde diskotéka. Navštěvujeme archeologické muzeum, které je nedaleko university.

Z Tirany odjíždíme do malého městečka Krujë, kde měl neporazitelný Skanderbeg svou nedobytnou pevnost, která se tyčí nad městem na skalním ostrohu. Ve čtvrti pod pevností je spousta stánků se suvenýry - koberce, plstěné papuče a čapky a univerzální šunt. Odsud jedeme do Lezhë (Lež7a), kde se stavujeme u domnělé hrobky Skanderbega, vstupné je vysoké, takže jedeme dál.

K večeru dojíždíme do Shkodry (Škodry). Prašné město na břehu Škoderského jezera, centrum hornaté severní Albánie, chudého kraje, kde se před 50 lety ještě svítilo loučemi a kde byl zaznamenán poslední případ krevní msty v roce 1954. Zastavujeme u známého našich řidičů, kde máme zajištěn nocleh pod střechou, ale radši dáváme přednost hvězdné obloze.

26.7.1996

"luxusní" albánský autobus

Albánské hory

Ráno vstáváme již v 5 hodin a po snídani nasedáme do albánského autobusu a jedeme do hor. Autobus i s řidičem nám poskytl majitel garáží za 2 dolary na osobu na celý den. Za tyto dva dolary se nám dostalo opravdu nevšedního zážitku. Autobus byl dokonalá troska, která vypadala jako kdyby přežila bombardování a několik granátů vybuchlo i uvnitř vozu. Krátce po výjezdu jsme začali polykat první kila prachu, který se dovnitř valil rozbitými okny. Za chvíli jsme byli pokryti souvislou vrstvičkou šedavého vápence. O asfaltových silnících v těchto končinách se nám mohlo pouze zdát. Přes odstrašující vzhled byl náš autobus velice spolehlivá a výkonná mašina. Řidič uměl svou práci opravdu dobře, ocenili jsme to zvláště při šplhání úzkými nezpevněnými serpentinami pohoří Prokletie.

Přijíždíme do vesnice uprostřed hor jimž kraluje 1725 m vysoký Velecikut. Výstup na tuto horu byl strastiplný, ale stál za to. Odpoledne se vracíme do vesnice, máme toho plný zuby v místní hospodě kupujeme broskvovo-pomerančovou limonádu, kterou do sebe rychle lijeme, takže si ani neuvědomujeme jak je hnusná. Uleháme na místní palouk mezi kozí bobky a odpočíváme a čekáme na ostatní členy výpravy.

Vracíme se do města, které hodláme večer opustit, jelikož je to standardní špinavá albánská díra. Renato, Albánec, který se o nás stará, nám slibuje, že nás odveze ke sladké vodě, kde se můžeme vykoupat. Zastavujeme u řeky Drin, je poměrně čistá a teplá, hojně ji ke koupání využívají i místní obyvatelé, někteří zde myjí i svá auta. Od místních se dovídáme, že byla přepadena národní banka v Tiraně a včera prý někdo spáchal atentát na náměstka ředitele věznic a v zemi je vyhlášen výjimečný stav. A aby toho nebylo málo, v posledních dnech zde přepadli dvě turistické výpravy, jedna prý byla z Čech. Máme se držet ve skupině a nikam nechodit. My jsme však celkem v pohodě, jsme vykoupaní, k večeři byla čína a Gambrinus, co víc nám chybí ke štěstí.

27.7.1996

mešita v Durrës

Dnes odjíždíme směrem město Durrës (Drač). Je to hlavní albánský přístav. Návštěvu města využijeme k nákupu potravin a hlavně koňaku Skanderbeg, sehnali jsme jen 3hvězdičkový, ale i ten se dá pít. Voláme domů, aby rodiče neměli strach, co se zde děje, nikdo o ničem neví, takže nevíme jestli to vše nebyl jen výmysl. Telefonát byl 3x dražší než v Korcë.

Jdeme na místní písčitou pláž, Albánců je zde jako much, v písku spousta odpadků a ve vodě lze občas potkat lidské exkrementy, prezervativy, vložky a jiné "poklady". Kousek vedle je čistá pláž, ale odtud nás vyhání hlídající voják. Nakonec jdeme do baru. Je prázdný. Sedíme pod slunečníky popíjíme a je nám fajn. Na místní poměr si připadáme jako velkoburžoazie. Ani se nám nechce pryč. Ale musíme, jelikož máme na dnešek domluveno pečení berana v lesích nad Tiranou. Maso nebylo nic moc propečené, ještě, že byla tma a pořádně jsme neviděli, co vlastně jíme.

28.7.1996

Berat - město červených střech

Dnes jedeme do Beratu. Z cesty si nic nepamatujeme, protože jsme všichni spali. Jsme už dost zničení a pohled na náš autobus musí být pohledem pro bohy, špinavé, upocené mátohy bezvládně ležící zkroucené na sedadlech mezi horami bagáže, teplota chvílemi dosahuje 36 stupňů.

Berat je jedno z nejhezčích míst, které jsme dosud viděli. Historická čtvrť s baráčky přilepenými na svahu pod pevností. Baráčky jsou čistě obílené vápnem, s dřevěnými okenicemi, červenými taškovými střechami. Mezi nimi je bludiště kamenných uliček. Ještě si prohlédneme olověnou mešitu a pomalu odjíždíme směrem k moři. Cestou píchneme a máme ještě nějaké jiné problémy s autobusem. Takže celé odpoledne řidiči opravují. Když konečně přijíždíme na pláž podaří se ještě rozbít přední sklo o větev borovice.

Pláži, na které jsme, budeme raději říkat smetiště. Na vodě plave spousta mastných skvrn a když vylezeme ven, zjišťujeme, že jsme od asfaltu. Jsme jak ropáci. Od místních se dovídáme, že spát na této pláži je nebezpečné, protože zde Albánci přeplouvají do Itálie a bývá to zde dost drsný. Po domluvě s Albáncema, přicházejí 3 kluci ve vojenským a s puškama,že nás budou hlídat. Dostávají od nás rum, pivo a cigarety. Přejeme si, aby noc byla klidná a ať už je ráno.

29.7.1996

Doprava

Dnes spíme dlouho, řidiči opravují autobus. Noc byla klidná. Kousek vedle nás zastavilo auto s melounama, neotálíme dlouho. Pozorujeme migraci Albánců na pláž, je to až neuvěřitelné kolik lidí sem přijíždí na nákladních autech a v autobusech.

Odpoledne kolem třetí hodiny se vydáváme na cestu. Jedeme zpátky směr Gjirokaster. Zastavujeme v Tepelene, městečku, kde vládl Ali Paša Tepelenský. Toto městečko i samotný Ali se stali velkou inspirací básníka George Byrona, který o albánském životě psal ve své knize Child Haroldova pouť. Pár kilometrů před Gjirokasterem zastavujeme u hezké říčky, kde rozbíjíme svůj tábor.

30.7.1996

Dnes jedeme k moři na Albánskou riviéru. Zastavujeme se v Butrintu , kde se nachází starověké zříceniny. Platíme vstupné. Prohlídka trvá hodinu. Necháváme se fotit od jedné Albánky. Je z toho docela vedle, když na ní navěšíme spoustu foťáků. Po prohlídce se jedeme vykoupat. Nádhera. Azurově modrá voda, čisté pláže. Ani se nám nechce věřit, že jsme stále v Albánii.

Sirikat - vyvěračka Modré oči

Potom jedeme k vyvěračce Sirikat neboli Modré oči. Je to nádherné místo, které by měl každý v Albánii navštívit. Voda je příšerně ledová, ale přesto se všichni koupeme. První pocit je děsivej, řveme jak tygři. Proud nás odnáší dál a dál. Osvěžení báječné. Zkoušíme se potápět do míst odkud voda vyvěrá. Je tam černá díra - vchod do jeskyně. Mám z toho divný pocit. Úplně mě to sevřelo u srdce, vím, že mě to nemůže vcucnout, spíš naopak mě proud odnáší zpět, ale přesto se raději vracím.

Cesta nazpět k autobusu trvá asi půl hodiny. Je po asfaltové silnici. Sluníčko pálí. Za chvíli se zdá, že jsme ani v žádné vodě nebyli. Jsme propocení do poslední nitky.

Jedeme směrem na hranice. Naše cesta po Albánii pomalu končí. Je asi 18.30 hod. Stojíme na hranicích. Musíme všichni vystoupit z autobusu. Pasy odevzdáme celníkovi. Řidič nás jednoho po druhém vyvolává. Je to jako když jdeme na popravu. Po té nasedáme do autobusu a jedeme na řeckou stranu. Totéž se opakuje. Celnici prohlížejí zavazadla. Horší snad jak za totáče. Co můžeme asi vyvážet z Albánie. Snad jen nějakého špinavého Albánce. Konečně projíždíme železnou bránou a za ohromného pokřiku 3x hurá vjíždíme na řeckou půdu. Po cestě nás ještě 2x zastavují vojáci a kontrolují autobus. Nevíme, jestli někoho nehledají. Jedeme do Joaniny, asi kolem 23. hodiny nacházíme místo na spaní.

31.7.1996

Dnes opět řidiči navštěvují nějaký servis a opravují autobus. My máme rozchod, takže si jdeme vyměnit peníze a nakoupit do supermarketu. Ve 14 hodin nám z Igoumenitci odplouvá trajekt na ostrov Korfu. Bude to taková jahůdka na konec našeho pobytu v těchto krajích. V přístavu si kupujeme včerejší MF Dnes. Konečně zprávy z domova. Jedeme na pláž. Dobrá koupačka. Večer nás čeká prohlídka noční Kerkyry. Rozhodli jsme se, že se trochu zkulturníme. Oblíkáme si šaty, nahazujeme make-up, kluci se také házejí do gala. Prohlídka nočním městem je super, všechno je osvícené, plno stánků všude, kavárničky. Jsme tu jen 2 hodiny. Škoda. Vydržela bych tu déle.

1.8.1996 - 3.8.1996

Návrat domů do Prahy

podle deníku psaného nastřídačku Lucií a Hábim
sepsala Lucie
upravil Dejwy